Nejsem velkým cestovatelem, celý život ale bydlím u hranic. U těch polských. A rád ladím polský rozhlas, ovšem obdobu tuzemské Vltavy jsem zatím nenaladil. „Dwójka“ čili druhý kanál státního polského rozhlasu se věnuje literatuře, filozofii i výtvarnému umění, jenže tak nějak nárazově. Mezitím je to prostě „obyčejné“ veřejnoprávní rádio.
Na Litvě, v Lotyšsku a Estonsku jsem také letos v létě žádnou Vltavu nenaladil, anténa na autě chytala maximálně kanály věnované vážné hudbě nebo folkloru. Totéž jsem předloni zažil při týdenním pobytu v Budapešti, který jsem v propůjčeném bytě z velké části věnoval právě ladění maďarských stanic. Měl jsem sice sepsat padesát stran rukopisu, ale znáte to, múzy nepřišly, tak jsem prostě jen ladil a ladil. A prožil zklamání, že ani Maďaři nemají Vltavu.
Na Ukrajině jsem stejnou „řeku“ marně hledal při pětidenním pobytu ve Lvově v roce 2015. O Řecku se nemá smysl ani bavit, tam jsem strávil u příbuzných mé ženy za poslední léta pěkných pár měsíců, ale celodenní kanál, který by rozhlasové hry střídal s divadelními přenosy, autorským čtením a muzikologickým programem, je v kolébce evropské kultury utopií.
Asi bych mohl obdobně zmínit i Bulharsko a třeba Chorvatsko, ta zklamání u autorádia jsou permanentní, takže na českých hranicích už jsem na Vltavu natěšený jako hladový pes na kost, tedy na výběrové granule.
V bývalém sovětském bloku je Vltava démantem, který nesmíme proměnit za bižuterii a srovnat tak krok s ostatními postsocialistickými zeměmi.
Chraňme si poklad jménem Vltava.
Ivan Motýl
básník a publicista